Tam kde v dálce strmé hory s oblohou se snoubí
a věčné mlhy rokle skrývají
kde pásy černých blat se táhnou tůní bezedných
bezejmenných hrobů ztracených
kde duše nemrtvých se plouží po stezkách jak stíny
a vytí vlkodlaků šíří strach
tam v přítmí lesů prastarých kde světel záře zmírá
pochmurný se tyčí temný hrad 

Kde toulající divé hordy temných lesních běsů
na ztracené duše číhají
a pustý chechot bazilišků z černých jam a strží
půlnoční ticho proráží
Tam za mlčící bariérou z magií a kouzel
sídlí mocný nekromant
vládce stínů noci z rasy knížat Prastarých
pán a vládce Rustador

Mocný Rustador, vládce stínů hor, kníže Prastarých,
Arwynd Skeld,
Mocný Rustador, vládce stínů hor, kníže Prastarých,
necromancer – mág …

Stan Jones 1947/ Metanoon 2008

Opuštěnou silnicí jel starý jezdec sám
a temnou mlhou měsíc kalný stoupal ke hvězdám
když tu náhle podivný zavolal ho hlas:
„Zde tvá jízda končí už vypršel tvůj čas“!

V tu ránu zem se zachvěla a mraky byly níž
z nich bílá mlha tajuplná snášela se blíž
a temnou bouří motorů se obzor rozezněl
kde stíny jezdců nebeských ten muž uviděl

Jipia hé jipija jou stíny těch jezdců tě zvou

Jezdci v kůži černé jak peří havraní
a brašny sedel plné zlatého zdobení
stroje temně zářící ocelí modravou
a stopy od kol ohnivých se táhly oblohou

Jipia hé jipija jou stíny těch jezdců tě zvou
Jipia hé jipija jou stíny těch jezdců tě zvou

Tu jeden jezdec zastavil a rukou pokynul:
„Tak nastartuj a vezmi místo tvůj čas uplynul
a s námi vyraz oblohou do nekonečných dní
na jízdu dlouhou věčnou na jízdu poslední…“

Jipia hé jipija jou stíny těch jezdců tě zvou
Jipia hé jipija jou stíny těch jezdců tě zvou

Detrimentum pacior nyní i v každém času
Usque ad mortem quacior a vše pro její krásu

Regitur nunc racio splň tvá tajná přání
Obnixa turbacio meč mi srdce prohání

Nam eius absencia mě smutného dost pálí
O felix essencia každý tvou krásu chválí

Velud solis radius zrakem srdce pronajímá
Eminens ut gladius touha mě zrádná jímá

Celi sub cacumine té nejkrásnější tváři
zodyaco fulmine rovna sluneční záři

Electa cordis unica nedej mi bídně zahynouti
Tua ut sunt punica láskou chci zaplanouti

Careo hoc famine bych mohl vše vyprávěti
Vale in Dei nomine ten tě rač uzdraviti

Vítr a prach a kamení cest
nad hlavou démanty tisíců hvězd
kde fragmenty snů a přání navždycky mizí
tam uvidíš přeludy ztracených měst
slávu i pád a získanou čest
a stíny hrdinů dávných co čas je svál

Víly nocí dávají směr
tajemnou mocí tě blíž zavedou
sám se vydej projít bránou snů

Projdi se spirálou času a bouří
na křídlech noci kde hvězdy hoří
vstříc bojům vítězným zemřít a žít jako král
Paláce bohů co magií září
přízraky bohyní s nádhernou tváří
spatříš jen v legendách prastarých tam v říši snů

Víly nocí dávají směr
tajemnou mocí tě blíž zavedou
sám se vydej projít bránou snů

Jen růže planá mou komnatu zdobí
spánek můj končí když přichází stín
trní a skála mi příbytek hlídá
když soumrakem vítávám noc

Jen já to vím jak věčnost je dlouhá
studí a mrazí jak šedivý sníh
z padlého listí ta tlející náruč
je lůžko kde uléhám sám

Mlhy když táhnou pod klenbou stromů
a podzimní vítr je roznáší v dál
píseň mou šeptá do chladných nocí
růže kde skrývají hrob

Bouře a vítr i léta co jdou
tím královstvím věčným kde stíny jen jsou
kde vášeň mrazí a v srdcích je chlad
kde tváří jsou tisíce beze jména

Temný je obzor a měsíce zář
už lucernou dává mi touhy mé směr
ze stínů vrátit se přes druhý břeh
však návratu není toť úděl můj

Ten z vás kdo zabloudí v ta místa tichá
na hrob pár květů mi můžete dát
před bílým ránem až hvězdy padnou
zas odejdu do stínů spát

Když stíny se položí krajem a den končí
oblohou zaplane záře tisíců hvězd
a smutná píseň bardů večerem zazní
obrazy dávných vzpomínek vyvolá
na růže a meč

Náhle se temnotou zjevují stíny tváří
bratrů a přátel co věčností osud je svál
tíží samotou a duší mrazí
ten příběh starý co prožils a znáš
a krví se psal

Vítr se zdvihá a obzorem bouře planou
ozvěny dávných bojů krajinou zní
v dáli ztracená koruna králů
pod keřem růží pohřbená
kde meč jí sťal

Popel a dým bitevních plání
hořící nebe a pod horou stín
kde tančící smrtihlav s ledovou tváří
víru i šance ti vzal
Jen bláto a krev a studená hlína
zlomená čepel a kamení val
vyhaslá síla jak hvězdy co padnou
a vítr je oblohou svál

Do nových válek armády v zástupech táhnou
jak den s nocí míjí se stále dál a dál
jen rezavý meč tam pod keřem růží
s větrem si zpívá
kam odešel král

Jen bláto a krev a studená hlína
zlomená čepel a kamení val
vyhaslá síla jak hvězdy co padnou
a vítr je oblohou svál
Ztracený v pustinách hrob beze jména
věčný je kámen co drží tu stráž
vzpomínky čas pozvolna smývá
závojem zapomnění

Na popravčím vrchu šibenice stojí
a na ráhně horním sedm havranů
tam v oprátce konopné nebožtík se houpá
divnou píseň zpívá sedm havranů
divnou píseň zpívá sedm havranů

Divnou píseň zpívá jak končí milování
když se dívka sličná do pána zakouká
na tom konci čeká šibenice pěkná
nevěsta kmotra zubatá a sedm havranů
nevěsta kmotra zubatá a sedm havranů

Šibenice pěkná pro každého dobrá
i pro tebe má milá že jsi lásku zradila
na popravčím lešení se velká sláva chystá
pro tebe má milá a sedm havranů
i pro tebe má milá a sedm havranů

Zábavu já chystám za týden po půlnoční
až mi maso z kostí budou tlustí červi žrát
na železném háku se se mnou budeš houpat
svatební píseň zazpívá nám sedm havranů
svatební píseň zazpívá nám sedm havranů

Plamen svící dohasíná hvězdy blednou svítáním
stíny růží kreslí temnou oblohou
proč jsou skráně tvé tak chladné a kam náhle odcházíš
na otázky stále mlčíš lásko má
jaký skrýváš úděl svůj
kdy se vrátíš pane můj
jak tě můžu zpátky přivést ke mně domů

Jsem to já víš lásko má kdo teď ruší spánek tvůj
půlnoční sen který s rosou ranní mizí
za polštář mám kámen bílý lůžko dýchá samotou
přikrývkou je hlína chladná v kraji cizím
to je úděl který mám
už musím jít paní má
daleká je cesta a můj kůň na mě čeká

Tak buď silná lásko má nepřestávej nocí snít
jsem teď vítr který s tváří slzy stírá
jméno mé jen zavolej s křídly bouří slétnu po tvém boku stát
s náručí svou přispěchám
až se tvůj čas naplní
potom poznáš křídla větru moje paní

Kde bouře se vrací a z oblaků nízkých mávají křídla ptáků
kde horám a stráním se sníh nevyhýbá tam princezny – víly kráčí

Princezny z Igllandu

Pyšné jak královny z příběhů dávných v očích ten vítr dálek
a znamení touhy a sílu mládí v srdcích kde vášeň hoří

Princezny z Igllandu
k hostině králů tě zvou
spoutají navždy magickou mocí
princezny z Igllandu

Tak sedej a pij a hoduj jak ďábel ať víno a přízeň kanou
ať víc neztratíš ten kouzelný pohár co z Highlandu víly mají

Princezny z Igllandu
k hostině králů tě zvou
spoutají navždy magickou mocí
princezny z Igllandu

Sedm tváří dnů a sedm stínů nocí
týdny roků dlouhých jak staletí jdou
tisíc hodin přání vteřin zástup nekonečný
co démon času dechem bouří smývá

Za věčnou stráží hvězd záludný labyrint
do sítí věků temných zaplétá čas
kde prach a popel přání se nenávratně ztrácí
a soumrak dnů i nocí nepřichází

Bouří času píseň noci zpívá
smývá přelud stínů nadějí
tou bouří času oheň duší stmívá
temný anděl s vírou prokletých
nepřítel čas

Jak příděl dnů se krátí a touha snů je minulost
i sílu vášní krade čas když vyprchává
stíny lásek minulých do propastí věčných vrhá
jak anděl co víru neuznává

Bouří času píseň noci zpívá
smývá přelud stínů nadějí
tou bouří času oheň duší stmívá
temný anděl s vírou prokletých
nepřítel čas